Časopis MOSTY 1/2020
Text: Kateřina Havelková
Při řešení zdravotních problémů se nemocnici občas nevyhneme. Na věku přitom nezáleží, ale upřímně: Hospitalizace dítěte je velmi citlivou a choulostivou situací, a to pro rodiče i pro zdravotníky. Máme tím na mysli především otázku práv. Kdy rodiče skutečně mohou být s dítětem v nemocnici a mají právo například čekat na operačním sále, než začne působit anestezie? Pojďme se na to podívat společně s JUDr. Janou Palečkovou, právní poradkyní Kanceláře Ombudsmana pro zdraví.
K praktickému lékaři může dítě doprovodit i teta
Začneme tím, co musí podle zdravotního stavu s větší či menší permanencí absolvovat každé dítě — tedy s preventivními prohlídkami u praktického lékaře a vyšetřeními nebo ošetřeními v nemocničních ambulancích. Žádný zdravotník asi nepočítá s tím, že by sem přišlo nezletilé dítě bez doprovodu rodiče či, lépe řečeno, zákonného zástupce. Ten má totiž právo na všechny informace o zdraví dítěte, a to tak, aby pro něj byly srozumitelné. „V případě nálezu nebo nutnosti dalšího řešení zdravotního problému má pak právo i na výstižný popis a návrh léčby,“ konstatuje JUDr. Jana Palečková. „K lékaři však dítě může doprovodit i tzv. osoba blízká – například plnoletý sourozenec, prarodiče nebo teta. I oni mají v takovém případě podle zákona právo na to, aby se dozvěděli všechny informace o zdravotním stavu dítěte. Kompetentní osobou, která může takové informace předat, je zpravidla ošetřující lékař. Nikdy však zdravotní sestra. Ať je sebezkušenější, všechny postupy léčby a jejich odůvodnění nemůže znát.“
Hospitalizace s dítětem není samozřejmost
Tisíckrát to bylo řečeno, a stejně mýty o automatickém právu na hospitalizace rodiče s dítětem kolují. Jak to tedy doopravdy je? Má skutečně zákonný zástupce dítěte, kterému ještě nebylo šest let, neochvějné právo na to být s ním hospitalizován? Ne tak zcela —pravda je totiž někde uprostřed. „Důvodem pro hospitalizaci zákonného zástupce dítěte je jedině to, že ji vyžaduje zdravotní stav nezletilého. Pokud ošetřující lékař dítěte dojde k takovému závěru, je pobyt dospělého v nemocnici včetně stravy hrazen pojišťovnou. Navíc má nárok na vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti,“ říká JUDr. Palečková.
Jestliže je však lékař přesvědčen, že dítě doprovod mít nemusí, je možnost pobytu dospělého s dítětem jen na domluvě s nemocnicí. Podmínkou je, že nemocnice pro něj bude mít volné lůžko – nezáleží přitom na tom, zda to bude přímo na pokoji s dítětem, v jiném pokoji v rámci nemocnice, či dokonce někde na ubytovně. Pobyt a samozřejmě i stravu si navíc rodič bude muset zaplatit z vlastní kapsy.
Co však rodiči nemůže být odmítnuto, je právo na nepřetržitou přítomnost u jeho dítěte. To nesmí být zpochybněno, ale je třeba si uvědomit, že přítomností není myšleno ubytování a strava.
Protože však rodič není pacient, není stoprocentní záruka pobytu rodiče na pokoji s dítětem ani tehdy, kdy o jeho nezbytné přítomnosti rozhodně ošetřující lékař.
Rodič u všeho, co se s dítětem děje?
Často se na Kancelář Ombudsmana pro zdraví obracejí rodiče, kteří jsou ukřivděni tím, že nemohli být v nemocnici absolutně u všech zákroků, které jejich potomek absolvoval. Nemají přitom na mysli například jen drobné chirurgické zákroky, ale třeba podávání anestezie před operací, nebo dokonce přítomnost na operačním sále v jejím průběhu. Zdravotníci si jednoduše v drtivé většině myslí, že tam rodiče nemají co dělat. Spory, které nezřídka velmi rezonují a stresují lékaře, sestry i samotné rodiče, kteří mají přirozeně o své dítě obavy, jsou však zcela zbytečné. Zákon se totiž na tuto problematiku dívá jasně.
„Přítomnost rodiče nesmí narušovat poskytnutí zdravotní péče a musí být v souladu s vnitřním řádem nemocnice. Ale vnitřní řád nesmí zasahovat do práv pacienta nad míru, která je nezbytně nutná pro řádný chod zdravotnického zařízení a respektování práv ostatních pacientů. Je tedy například legitimní požádat rodiče o dočasné opuštění místnosti, kde se zrovna probírá zdravotní stav jiného pacienta. Také je možné vykázat rodiče, který narušuje poskytnutí neodkladné zachraňující péče. Ale není zákonné bez konkrétního závažného důvodu ve větším rozsahu právo na kontakt omezovat, například vykázat rodiče z důvodu nočních hodin,“ vysvětluje JUDr. Palečková.
Rodič je navíc ten, kdo musí nejen se samotnou hospitalizací, ale také s každým zákrokem udělit svobodný a informovaný souhlas. V poskytování zdravotních služeb dítěti je proto velmi důležitý i z tohoto hlediska. Zdravotníci totiž nemohou dítěti provádět ošetření bez jeho souhlasu, s výjimkou neodkladné a nutné péče k záchraně života.
Podle JUDr. Palečkové ale může problém nastat při umístění dítěte na oddělení, jako jsou JIP a ARO. Ty mají specifické podmínky a požadavky nejen na přítomnost rodiče, ale i na vlastní fungování. „Na oddělení JIP a ARO jsou umisťovány děti se závažným zdravotním stavem. Ten je samozřejmě důvodem k určitým omezením. Jestliže ale rodič odmítne odejít, je-li o to požádán, zdravotníci jsou vlastně bezmocní. Nemají prostředek, s jehož pomocí by rodiče donutili odejít, protože jde o jeho právo a právo dítěte. Tvrzení, že přítomnost rodiče není možná, by muselo být odůvodněno pouze objektivními medicínskými důvody. Mezi ně patří např. závažná infekční onemocnění a nutnost karantény nebo zdravotní úkony, jejichž provedení by přítomnost rodiče vážně narušovala či znemožňovala,“ říká JUDr. Jana Palečková.
Poskytovatele zdravotních služeb si rodiče pro své děti mohou svobodně zvolit. Mohou si tedy s předstihem zjistit, jaké mají kde podmínky pro pobyt rodičů, a vybrat si podle svých představ.
V této souvislosti může být cennou studnicí informací vnitřní řád poskytovatele zdravotních služeb, kterého jste si vybrali.
Syn v psychiatrické léčebně
Patnáctiletý Marek byl hospitalizován v dětské psychiatrické nemocnici. Vzhledem k situaci s tím matka nejprve souhlasila, po několika dnech ovšem názor změnila. Zdálo se jí, že se syn trápí a léčba není taková, jak si představovala. Může však jako jeho zákonný zástupce jeho hospitalizaci ukončit?
Teoreticky to možné je, protože k hospitalizaci nezletilého pacienta je nutný souhlas zákonného zástupce. Když názor změní, je to nutné respektovat. To, že Marek už měl občanský průkaz, na tom nic nemění, plnoletý nebyl. Platí to i v případě hospitalizace v psychiatrické léčebně.
Zákon o zdravotních službách však uvádí výjimky, za kterých lze pacienta hospitalizovat i bez souhlasu. Jsou mezi nimi i některé situace z psychiatrie. Například sem patří případy, kdy pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy, touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky. Podmínkou však je, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak než právě hospitalizací. Bez souhlasu lze dále poskytnout neodkladnou péči v případě léčby vážné duševní choroby, pokud by v důsledku jejího neléčení došlo se vší pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta.
Markova matka tedy může odvolat souhlas s hospitalizací svého nezletilého syna. Jestliže však k jeho umístění do psychiatrické léčebny vedl jeden z výše zmíněných důvodů, propuštěn nebude. Poskytovatel zdravotních služeb má povinnost oznámit situaci do 24 hodin soudu a ten rozhodne v tzv. detenčním řízení do 7 dnů o případném pokračování hospitalizace. Stejným způsobem poskytovatel zdravotních služeb postupuje i v případě, že souhlas s hospitalizací či poskytnutím zdravotních služeb není dán již při zahájení hospitalizace. V případě Marka proto záleží na tom, jakého charakteru je léčba, kterou podstupuje. V některých případech by hospitalizaci matka sama ukončit mohla, v jiných by musela počkat na rozhodnutí soudu.
Rodiče se neshodli na poskytování péče
Paní Jitka by ráda nechala svému synkovi Tomášovi „přišít uši“, aby se mu ve škole ostatní děti neposmívaly. Tomášův otec, se kterým je Jitka rozvedená, ale s otoplastikou nesouhlasí. Kterým názorem se má řídit lékař a může Tomáškova maminka nějak prosadit svůj názor, jestliže syn bydlí s ní a s otcem se stýká podle rozhodnutí soudu v pravidelných intervalech?
Lékař, který poskytuje zdravotní služby dítěti, může postupovat několika způsoby. Hodně přitom záleží na tom, jak je dítě staré.
Pokud je nezletilý ve věku, kdy už je dostatečně rozumově a volně vyspělý, aby mohl dát souhlas s poskytnutím zdravotních služeb sám, postačí to. V případě neodkladné nebo akutní péče, kdy se nezletilý ještě nemůže rozhodnout sám a zároveň souhlas zákonného zástupce není možné získat bez zbytečného odkladu, rozhodne o poskytnutí péče ošetřující zdravotnický pracovník.
Zákon o zdravotních službách výslovně nevyžaduje, aby si lékař vyžádal souhlas od obou zákonných zástupců, a ponechává to na občanském zákoníku. Ten říká, že jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí osobě, která je v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem druhého rodiče. To však pro náš příběh neplatí, protože lékař zná názory obou rodičů (nemůže tedy být se znalostí jednoho stanoviska v dobré víře). Zároveň nejde o neodkladnou nebo akutní péči, takže lékař nemůže o provedení zákroku rozhodnout sám. Pořadí, ve kterém se lékař dozvěděl o souhlasu či nesouhlasu zákonných zástupců, nehraje roli. Důležité je jen to, že o nich ví ještě před zákrokem. Za takové situace by tedy lékař Tomáškovi otoplastiku provést neměl.
Podle občanského zákoníku mají rodiče rodičovskou odpovědnost vykonávat ve vzájemné shodě. Jeden rodič může sám rozhodnout jedině v případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, což však není Tomáškův případ. Navíc ale nejde o běžný léčebný zákrok, ale o kosmetický zákrok, který může být významný pro dítě a jeho budoucnost — bude mít trvalé následky. Rodiče by se tedy měli obrátit na soud. Jeho úkolem by bylo zjistit stanovisko obou rodičů i názor dítěte a poté rozhodnout v jeho nejlepším zájmu.
