Názory jednotlivých zájmových skupin na optimální průběh a cíle reformy psychiatrie se v některých bodech rozcházejí. Úplná shoda je ale v jednom: hlavní příčinou skoro všeho zlého je stigmatizace. Duševně nemocných, samotného oboru psychiatrie i jeho pracovníků.
STIGMATIZACE NAŽIVO
Třicetiletá invalidní důchodkyně Eva dokázala pochopit a vnitřně se vyrovnat se svými depresemi. Jako dobrovolnice přednáší na středních školách o psychiatrii a duševním onemocnění. Spolu se svým kolegou takto informovala třídu gymnazistů ve středočeském regionu. Chovali se jako řádní lektoři, ale až v samém závěru prozradili, že i oni jsou vážně nemocní. Studenti žasli: „Vždyť na vás není nic vidět!“
**
Můj spolužák ze střední školy, zasloužilý docent kardiologie, neuznává psychiatrii jako „opravdovou medicínu“. Připouští sice, že „ti lidé museli poctivě vystudovat školu“, ale za skutečné doktory je prostě nepovažuje. (Neodvážila jsem se na obranu „Popelky medicíny“ ani pípnout.)
**
Josef K. pracoval u Českých drah. Starý mládenec, dobromyslný stokilový chlapík ve středním věku, sečtělý a inteligentní – a zároveň lítostivý uzlíček citů, ovládaný nekompromisně přísnou matkou. Když mu byl přiznán invalidní důchod, slíbil mu zaměstnání známý, majitel místní pily. Nepřijal ho. Zaměstnanci jeho malé firmy se vzbouřili, nechtěli Josefa mezi sebou. Měli strach.
**
S cílem propojovat zdravotní péči a sociální pomoc pro dlouhodobě nemocné pacienty se Fokus Praha a Psychiatrická nemocnice Bohnice dohodly na vzniku terénního multidisciplinárního týmu. To znamenalo i přijmout nové pracovníky, kteří by navštěvovali pacienty v přirozeném prostředí, tedy v jejich bytech. Jedna z volajících adeptek se zcela vážně zajímala, jestli ji při tom bude doprovázet ochranka.
**
Tak se stigmatizace projevuje. Ale proč?
Fokus Labe na svých webových stránkách uvádí přehled obvyklých mýtů o schizofrenii.
Zde je:
– Mýtus 1: Lidé s duševní nemocí jsou agresivní a nebezpeční.
– Mýtus 2: Všichni lidé s duševní nemocí musejí být hospitalizováni a nemohou žít mimo ústavy.
– Mýtus 3: Lidé s duševní nemocí nemohou pracovat a studovat.
– Mýtus 4: Řada osob svádí na duševní onemocnění svou neschopnost a lenost.
– Mýtus 5: Schizofrenie je porucha rozpolcené osobnosti nebo vícenásobné osobnosti.
– Mýtus 6: Za vznikem schizofrenie stojí zlí duchové nebo magie.
– Mýtus 7: Rodiče jsou příčinou schizofrenie.
– Mýtus 8: Lidé nemocní schizofrenií jsou mentálně retardovaní.
– Mýtus 9: Schizofrenici se nikdy nevyléčí.
– Mýtus 10: Schizofrenie je nakažlivá.
– Mýtus 11: Lidé se schizofrenií mají být zavíráni do ústavů.
– Mýtus 12: Lidé se schizofrenií nejsou schopni rozhodovat o své vlastní léčbě.
Diskuse, vysvětlování a konfrontace těchto mýtů se skutečností je jedním z dalších záměrů projektu Neviditelní lidé. Jednoduché to asi nebude.
OČIMA ODBORNÍKŮ
Stigmatizace je stav a problém, destigmatizace cíl.
Na stránkách www.psychiatrie.cz je možné vyhledat přehledný příspěvek o destigmatizaci MUDr. Ondřeje Pěče, předsedy sekce sociální psychiatrie Psychiatrické společnosti ČLS JEP.
„Stigma znamená společenské odmítání domnělých nebo skutečných vlastností, přesvědčení nebo chování, které odporují sociálním normám. Stigma duševní nemoci je charakterizováno nedostatkem vědomostí o duševních nemocech, strachem, předsudky a diskriminací.“
Autor uvádí základní fakta, dlouhodobé trvání postojů veřejnosti, posilovaných médii, jen pozvolné zlepšování situace (i v západních zemích). V rozporu se skutečností (kterou se zabývala řada seriózních výzkumů) přetrvává názor o nebezpečnosti a vysoké pravděpodobnosti násilného chování duševně nemocných. Na rozdíl od jiných oslabených skupin nejsou duševně nemocní schopní dostatečné sebeobhajoby a stigmatizační postoje nejsou výjimkou ani u samotných profesionálů.
A dále: „Stigma duševní nemoci je rovněž jednou z příčin, proč zástupci státu a plátců péče mají malou vůli investovat do péče o duševně nemocné.“ Ano, stigmatizace je příčina příčin. Jako další důsledky vidí MUDr. Pěč sníženou možnost zaměstnanosti („zaměstnanost těchto lidí se v různých zemích pohybuje mezi 10 až 30 % oproti lidem s těžkými fyzickými handicapy se zaměstnaností 20 až 40%) i odmítání léčby lidmi s duševní poruchou (skrytá psychiatrická nemocnost). V závěru jsou uvedeny možnosti snižování stigmatu duševní nemoci, některé konkrétní projekty a přehled různých doplňujících písemných materiálů.
MUDr. Martin Hollý, předseda Psychiatrické společnosti, ve svých veřejných vystoupeních někdy srovnává situaci duševně nemocných a tělesně postižených. On v těchto nemocných (obecně) nebezpečí nevidí a nevidí ani důvod, proč by je společnost nemohla přijímat obdobným způsobem jako například lidi na vozíku. A požaduje (právem!), aby i duševně nemocní měli svůj pomyslný nízkopodlažní autobus. Za problém ale považuje právě změnu vnímání veřejnosti.
Co dodat k názorům lékařů? Nepochybně je možné popsat i další formy stigmatizace. I ze své osobní zkušenosti vím, že stigmatizace může být horší než samotná nemoc. Velkými „experty“ bývají někteří somatičtí lékaři – rozumět psychiatrii přece není nic těžkého… Stigmatizace se ale projevuje se i mezi samotnými pacienty navzájem. A jednou z jejích nejhorších a nejdestruktivnějších forem je sebestigmatizace.
K nejhlubším lidským potřebám patří potřeba přijetí. Sociální vyloučení člověka (zavržení, vyhnání – termín nerozhoduje) je tím nejstrašnějším trestem a největším stresem. Sociální smrt není tak daleko od té skutečné. Nemyslím si, že časté sebevraždy schizofreniků jsou vždycky jen prostým následkem nemoci.
ŘETĚZ
Řetěz příčin a následků od stigmatizace a mýtů až k celkově neutěšenému stavu české psychiatrie je zatím stále velmi pevný a nerozbitný.
Ale co je příčinou stigmatizace, oněch mýtů a „nedostatku vědomostí, strachu, předsudků a diskriminace“ (dle dr. Pěče)? Větu „Největší bariéry jsou v hlavách!“ jsem neslyšela ve světě psychiatrie, ale v rozhlasovém vystoupení jednoho z angažovaných vozíčkářů. Handicap vozíčkářů je přitom samozřejmě daleko srozumitelnější.
Když dojdeme až na konec, k technickým podmínkám léčeben, možnostem léčby v ambulancích (určeným úhradami zdravotních pojišťoven), dostupnosti psychoterapie a celkově špatně fungujícímu systému, kdo by se divil pohoršení, které vyvolávají – a zaměňování příčin a následků? Řetěz je od 19. století ukován do uzavřeného kruhu, zasvěcení to vidí a vědí. Jak ale změnit postoje společnosti? Podaří se to někdy?
DUŠEVNĚ NEMOCNÍ A „NORMÁLNÍ SVĚT“
Nemůžeme než opakovat, že stigmatizace v konečných důsledcích prorůstá světem psychiatrie jako metastáza. Nejen v České republice. Lékaři se shodují, že destigmatizace je velmi obtížný proces, který neskončil úspěchem například ani v Austrálii nebo Holandsku.
Odborné průzkumy navíc prozrazují, že stigmatizace v ČR je ještě daleko výraznější než v některých západoevropských státech. Proč? Je český „blázen“ o tolik jiný než anglický nebo finský? Anebo je chyba na druhé straně, v těch okolních „hlavách“ řádných občanů, novinářů a pak i úředníků a politiků?
Lékaři (a dnes už i pacienti) se učí moderním postupům, které se ve světě osvědčily, přijímají nové principy léčby a přístupu k nemocným, ale samozřejmě jen v rámci podmínek, které jim umožňuje systém nastavený tímto státem. (Charakteristické je konstatování jedné ambulantní lékařky: „Tady mám nemocného trpícího člověka – a tady mám zdravotní pojišťovnu!“) Ale vnější podmínky včetně financování se nezmění, pokud nedojde ke změnám „v hlavách“. Do kruhu ukovaný řetěz.
Strach a příslušná nervová centra v našem mozku jsou v našem životě kontrolkou, která nám brání v příliš lehkomyslném přístupu k možným nebezpečím. Ale bát se vždycky a všeho také není norma. Poznání a informace sice odstraňují zbytečné obavy, ovšem někdy je máme, a přesto se nepřestáváme bát. Co je málo pravděpodobné, ještě není vyloučené. Jak složitý může být kontakt se schizofrenikem – i když jsou desítky mnohem nebezpečnějších situací…
Nikdo na světě neví všechno, ani Google. To, že neznalost nahrazujeme představami a pouhými domněnkami, asi patří k lidské přirozenosti. Moderní člověk se často řídí mediálním obrazem skutečností, které blíže nezná. V povědomí společnosti 21. století tak, v rozporu s realitou, splývá obraz psychiatrického pacienta s obrazem „nebezpečného schizofrenika“.
Už před půlstoletím odmítal tehdejší přední český psychiatr Milan Hausner názor, že „kdo se jednou zbláznil, už nikdy rozumu nenabude“. Běžný občan neví například to, že u třetiny mladých pacientů se onemocnění schizofrenií objeví jen jednou v životě. V době žďárské tragédie se ve veřejnosti opakovaně objevoval „logický“ argument: Jak mohla být (Barbora Orlová) nepříčetná, když si dokázala objednat hotel? Mohla, to není v rozporu s její diagnózou. A samozřejmě také: „Jsou líní, vymlouvají se na nemoc, nechce se jim dělat!“ A tak dále. (Zdravý selský rozum přece ví své a těm pomateným Chocholouškům taky není co věřit!)
Jsme schopní vysvětlit veřejnosti ony zakořeněné mýty? To nikdo neví a už vůbec ne kdy. Nejdůležitějším rysem úspěšných aktivit není jen samo vysvětlování, ale účinné vysvětlování. Srozumitelné, takové, aby je neznalý (nebo poloznalý) laik byl schopný přijmout.
Osvěta se v české společnosti stává významným tématem pro reformu a zlepšení postavení celé psychiatrie a především jejích pacientů. Věřím, že každý krok na cestě od stigmatizace k destigmatizaci je potřebný. Efekt je ale určený i správností zvolených forem. A nezbývá než znova a znova vysvětlovat a snažit se o poznání „nahoře“ i „dole“.
Podle názoru doktora Hollého by těžištěm podobných kampaní neměly být příliš všeobecné projekty (a slova, slova, slova), ale lokálně zaměřené informační akce, seznamující s lidmi a organizacemi „teď a (především) TADY “. Souhlasím. Nic nemůže přesvědčit víc než vidět a poznat živého člověka, který prožívá podobnou, snad jen trochu komplikovanější, existenci jako všichni okolo.
O NADĚJI
Dnes opravdu nikdo neví, jaké účinky budou mít destigmatizační aktivity – možná že naše očekávání nakonec nedokáží splnit. Zatím je možné oceňovat alespoň to, že vůbec jsou. I jako člověk spíše skeptický chci trochu doufat.
Tam, kde se rozšířily „ostrůvky pozitivní deviace“ – organizace poskytující sociální nebo zdravotně – sociální služby, zvykli si místní občané a jejich pocity se snad alespoň trochu zmírnily. Naději pro mne představuje projekt „Studia 27“ s veřejnými besedami se známými osobnostmi i úspěch pražského Centra Podskalí v crowfundingové sbírce Hithit na sportovní a volnočasové aktivity klientů. Někteří objektivní novináři. Nová a bezesporu sebevědomější generace pacientů i minulou praxí nezatížených lékařů. Peer konzultanti, lidé se zkušeností nemoci, kteří se po proškolení stávají členy profesionálních týmů v sociálních službách.
K lepšímu pochopení širší veřejnosti paradoxně přispívá i nárůst podílu psychických problémů ve společnosti, které se dnes osobně dotýkají daleko většího počtu lidí. Přibývá snad i politiků, kteří si začínají uvědomovat nutnost zastavit negativní vývoj a chápat změny psychiatrie jako nedílnou součást péče státu o veřejné zdraví. Prohlášení ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka ke stavu a budoucnosti české psychiatrie můžeme považovat za pouhý pozitivní signál – ale snad i za start proměny v realitu.
Doufejme, že k rozpuštění nevědomosti a stigmatizace přispěje i plánovaný projekt NRZP ČR, jehož startem by se snad mohl stát tento dnešní text.
Text: Martina Přibylová
