NEZÁVISLÝ ŽIVOT A ZAČLENĚNÍ DO SPOLEČNOSTI
Společné prohlášení členským státům, které se zúčastnily konference WHO Europe, 26. – 27. listopadu 2010 v Bukurešti. Prohlášení sestavily nevládní organizace Inclusion International, Inclusion Europe, Evropské fórum zdravotně postižených a Mental Disability Advocacy Center.
Východiska
Evropská deklarace o dětech a mladých lidech s mentálním postižením a jejich rodinách„Lepší zdraví, lepší život“,, kterou připravila WHO Europe představuje významný politický signál. Poprvé se mezivládní úrovni jasně jednalo o tom, jak implementovat Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením v určitém regionu a jaký bude dopad implementace na specifickou skupinu osob. V regionu WHO Europe je 53 států, z nichž 48 úmluvu podepsalo a 25 ratifikovalo.
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením je komplexní úmluvou, pokrývající všechny oblasti života, práva dospělých i dětí a osob se smyslovým, duševním i mentálním postižením.
Tento dokument má nastavit mezinárodní standardy ve vztahu mezi implementací úmluvy a Deklarací WHO-Europe. Tento dokument informuje o tom, jak deklarace podporuje implementaci úmluvy, především ve smyslu čl. 19 – právu na život ve společnosti.
Článek 19
Nezávislý způsob života a zapojení do společnosti
„Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají rovné právo všech osob se zdravotním postižením žít v rámci společenství, s možnostmi volby na rovnoprávném základě s ostatními, a přijmou účinná a odpovídající opatření, aby osobám se zdravotním postižením usnadnily plné užívání tohoto práva a jejich plné začlenění a zapojení do společnosti, mimo jiné tím, že zajistí, aby:
a) osoby se zdravotním postižením měly možnost si zvolit, na rovnoprávném základě s ostatními, místo pobytu, kde a s kým budou žít a nebyly nuceny žít ve specifickém prostředí;
b) osoby se zdravotním postižením měly přístup ke službám poskytovaným v domácím prostředí, rezidenčním službám a dalším podpůrným komunitním službám, včetně osobní asistence, která je nezbytná pro nezávislý způsob života a začlenění do společnosti a zabraňuje izolaci nebo segregaci;
c) komunitní služby a zařízení určená široké veřejnosti byly přístupné, na rovnoprávném základě s ostatními, i osobám se zdravotním postižením a braly v úvahu jejich potřeby.“
V tomto ohledu úmluva odráží ustanovení Úmluvy OSN o právech dítěte, která zavazuje státy k tomu, aby zajistily, aby děti se zdravotním postižením mohly „požívat plného a řádného života v podmínkách zabezpečujících důstojnost, podporujících sebedůvěru a umožňujících aktivní účast dítěte ve společnosti.“ Čl. 23(1)
Úvod
Pro osoby s mentálním postižením a jejich rodiny jsou nejdůležitějšími právy Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, práva na nezávislý život a život ve společnosti (čl. 19). Osoby s mentálním postižením byly často umísťovány do ústavů a byla omezena jejich svoboda a neměly možnost vybrat si vlastní způsob života, pouze z důvodu jejich mentálního postižení a nikoliv proto, že by toho nebyly schopny. Na rodiny osob s mentálním postižením se často vyvíjel obrovský nátlak a ty čelily obrovským problémům při řešení potřeb svých postižených rodinných příslušníků. V řadě případů byly ústavy jediným dostupným řešením, protože vlády neznaly jiné způsoby podpory těchto osob.
Děti i dospělí s mentálním postižením, stejně jako jejich rodiny, potřebují k výkonu svých práv, stanovených v úmluvě OSN, řadu služeb a různou míru podpory. V některých zemích došlo k uzavírání velkých ústavů a podporu se začala poskytovat na komunitní úrovni. V jiných zemích, kde ústavní péče nepřevládá, je třeba vytvořit širokou škálu služeb a podpory, které budou v souladu s ustanoveními úmluvy OSN. Podporu z důvodu zdravotního postižení definujeme takto: jakékoliv zboží, služba nebo přizpůsobení prostředí, které pomáhají osobám se zdravotním postižením překonat omezení ve vykonávání každodenních aktivit a v účasti ve společenském, ekonomickém, politickém a kulturním životě své společnosti.
Článek 19 zajišťuje osobám se zdravotním postižením právo na život ve společnosti a poskytnutí požadované podpory a zajištění rovného přístupu ke službám, poskytovaným ostatním občanům jejich země v oblasti vzdělávání, zdravotní péče a dopravy, apod. Tato povinnost je pro vlády, společnost a poskytovatele služeb zásadní. Znamená to společné řešení současné situace osob se zdravotním postižením, které žijí v izolaci, segregaci, v utajení a jsou závislé na péči instituce nebo žijí v podmínkách, které se blíží těm ústavním byť jsou vytvořeny v domácím prostředí.
Definice ústavů/ústavní péče
Evropská koalice pro nezávislý život vytvořila definici ústavů. Tuto definici používají orgány Evropské unie i jiné subjekty a zní takto: „Ústav je takové místo, ve kterém jsou osoby, označené za mentálně postižené, umístěny v izolaci, segregaci a společných zařízeních. Ústav je takové místo, kde lidé nemají, nebo jim není dovoleno vykonávat kontrolu nad vlastními životy a nemohou rozhodovat o každodenních úkonech. Ústav není definován podle své velikosti.“
Tato definice dokládá, že umístění do ústavní péče neznamená pouze umístění do zařízení, ale spíše určité životní podmínky. Definice je východiskem pro přemýšlení o řadě záležitostí, které se snaží řešit čl. 19 úmluvy. Článek 19 se netýká jen uzavírání do ústavů, ale práva na začlenění do všech oblastí života společnosti. Jsou známy řady případů osob, které sice žijí ve společnosti, ale mají zkušenosti se sociálním, ekonomickým nebo politickým vyloučením.
Jaké jsou základní aspekty života ve společnosti
Podpora osob s mentálním postižením při zapojení se do společnosti a do života se netýká pouze přesunu takových osob z ústavního zařízení do komunitního prostředí. Skutečné začlenění do společnosti znamená individuální nastavení služeb a podporu, přizpůsobenou potřebám osoby a její rodiny a strategie vytvářející začleňující společnost.
- Zakotvení práva
Komunitní život není jen dobrý způsob jak organizovat služby; je to základní lidské právo. Státy mají povinnost „přijmout veškerá vhodná legislativní, správní a jiná opatření“ k implementaci podle čl. 4(1)a) úmluvy. Právo musí být vymahatelné, osoby se zdravotním postižením, včetně dětí – musí mít k dispozici právní prostředky při neplnění závazků zajištění jejich práv před soudem a jinými státními strukturami. Vlády musí zajistit, aby všechna práva a potřeby osob se zdravotním postižením, včetně dětí a mladých lidí s mentálním postižením, byly zohledněny ve všech politikách a programech, včetně těch, zaměřených na bydlení, sociální služby a dopravu (čl. 4(1)(c)).
- Zajištění individuální podpory
Děti i dospělí s mentálním postižením vyžadují vzhledem ke svému postižení podporu, která bude specificky řešit jejich individuální potřeby. Tato podpora může např. zahrnovat: osobní asistenci, služby domácí péče, pracovní vzdělávání a job coaching. Dále může zahrnovat podporu týkající se příjmu a dávek, a to prostřednictvím stejného systému poskytování podpory ostatní veřejnosti (důchody, sociální pomoc, daňové úlevy, apod.) Tato podpora by měla odrážet i výdaje, spojené s postižením dané osoby. Oprávněnost dávek ze zdravotního postižení by se neměla směšovat s ostatní formou finanční pomoci.Řada osob s mentálním postižením se může uplatnit na trhu práce.Někteří tito lidé nevyžadují velkou míru podpory a někdy ke skutečnému začlenění stačí přirozená podpora rodiny, přátel nebo blízkého okolí.
- Podpora poskytovaná rodině
Součástí procesu začlenění osob s mentálním postižením do prostředí je také podpora jejich rodin. Úmluva v této souvislosti uvádí (Preambule (x):
„S přesvědčením, že rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu a že osobám se zdravotním postižením a jejich rodinným příslušníkům by měla být poskytována nezbytná ochrana a pomoc, aby rodiny měly možnost přispívat k plnému a rovnému užívání práv osobami se zdravotním postižením.“
Rodina má při prosazování lidských práv a začleňování osob s mentálním postižením klíčovou roli. Pokud neexistuje žádná forma podpory rodiny, je pochopitelné, že rodina svou úlohu nemůže plnit a zvládat. Rodina osobám s mentálním postižením zajišťuje celoživotní podporu a umožňuje navázat vztahy a začlenit tyto osoby do blízké společnosti. Rodiny těchto osob jsou často diskriminovány z důvodu spojení s těmito osobami s mentálním postižením. Taková diskriminace se projevuje odmítáním vstupu na veřejná místa, např. hřiště nebo restaurace, rodiny trpí finančními problémy, protože jsou vyloučeny z trhu práce, protože se starají o svého rodinného příslušníka se zdravotním postižením a mají omezenou možnost pohybu, protože bývají vyloučeny z dopravy nebo se jim neposkytují víza.
Podpora rodin by měla zahrnovat respitní péči, finanční pomoc, přístup k informacím o službách. Rodiny také potřebují poradenství v tom jak pomoci svým členům s mentálním postižením při plánování života a při podporovaném rozhodování. Státy mají povinnost zajistit takovou formu podpory podle čl. 12 úmluvy.
- Přístup k běžným komunitním službám a systémům
Individuální a rodinná podpora je jen součástí komplexního problému podpory osob s mentálním postižením při životě ve společnosti. Začleňování vyžaduje vybudování národní strategie transformace komunitních, sociálních, ekonomických, vzdělávacích, kulturních a politických systémů. Přístup ke zdravotní péči, na trh práce a komunitní život jsou chráněny úmluvou, ale jejich realizace není jen přizpůsobení prostředí k překonávání fyzických bariér. Je třeba změnit systém tak, aby vyhovoval a splňoval potřeby všech občanů společnosti.
- Inkluzívní vzdělávání
Děti s mentálním postižením mají právo na inkluzívní vzdělávání. Zvláštní zpravodaj OSN pro právo na vzdělání uvedl ve zprávě z r. 2007, že „inkluzívní vzdělávání je systém, který je založen na tom, aby se děti, pokud je to možné, vzdělávaly společně a bez rozdílu“.
Čl. 24(2)(b) úmluvy vyžaduje, aby smluvní státy „zajistily, aby osoby se zdravotním postižením měly na rovnoprávném základě s ostatními přístup k inkluzívnímu, kvalitnímu a bezplatnému základnímu vzdělávání a střednímu vzdělávání v místě, kde žijí.“ Začlenění do běžného vzdělávacího zařízení se zajištěním individuální podpory – je základním předpokladem vytvoření začleňující společnosti. Docházka dětí se zdravotním postižením do škol také umožní jejich rodičům zapojit se na trhu práce a do každodenních aktivit.
