V čísle 4/2009 Skoku do reality byly uveřejněny tři články věnované problematice lidí s duševním onemocněním (Lidé s duševním onemocněním potřebují nový zákon, Ochrana duševního zdraví občanů ČR, Čtvrt století mladoboleslavského Klubka – společenství lidí s duševním onemocněním). Dovolila bych si na některé informace publikované v těchto článcích reagovat.
Pracovní skupina zřízená a vedená předsedou NRZP ČR má s odvoláním na „všechny vyspělé státy EU“ vytvořit samostatný zákon na ochranu duševně nemocných osob. Ačkoliv členy NRZP ČR jsou tři členské organizace věnující se problematice duševně nemocných, v pracovní skupině jsou zastoupeny jen dvě z nich. Třetí organizace, Česká společnost pro duševní zdraví, nemá o práci skupiny jakékoliv průběžné informace. Jako člen právě této opomenuté organizace mohu cíle a činnost odborné skupiny posuzovat jen z obecně dostupných informací, a tak ve mně záměry předkládané ve „Skoku“ vyvolávají mnoho otázek a ještě více pochybností.
Legislativa – dílčí problém duševně nemocných
Za primární cíl nepovažuji v této souvislosti vytvoření dobrého zákona o duševně nemocných, ale dobře fungující systém péče.Téma duševní nemoci je neoddělitelné od tématu duševního zdraví, které patří do sféry veřejného zájmu – a to už je problém celospolečenský a politický. Systém je stavbou, legislativa jen střechou. Není nejdůležitější, jaké mají vyspělé státy EU zákony, ale jaký mají systém a politiku v této oblasti veřejného zdraví.Chybí-li v ČR systém odpovídající modernímu vývoji (s důrazem na mimonemocniční péči) a koncepce potvrzená státem, zdá se mi zcela neúčelné snažit se pokrýt chatrnou stavbu novou střechou. Co má být obsahem zamýšleného zákona a komu a čemu má vlastně sloužit ?
Specifika psychiatrie a duševní nemoci
„Člověk s duševním onemocněním“ je jen obecné označení. Asi 150 tzv. “efkových diagnóz“ je v deseti oddílech Mezinárodní klasifikace nemocí zařazeno pod názvem Duševní poruchy a poruchy chování. Dva z těchto oddílů se týkají dětí.
Je nezbytné připomenout kritický stav dětské psychiatrie v ČR.V moderní době dětských pacientů přibývá a pedopsychiatrů ubývá – dnes jich chybí celých 30%. Není kam umístit l500 dětských narkomanů… Pod duševní poruchy dospělých patří organické poruchy, závislosti, schizofrenní onemocnění, afektivní poruchy, neurózy, poruchy chování, poruchy osobnosti a mentální retardace.
Má pracovní skupina v úmyslu vytvořit komplexní zákon o duševním zdraví, nebo jen zákon na ochranu práv pacientů? Druhá možnost nutně vyvolává otázku, do jaké míry je takový samostatný zákon opravdu potřebný. Tvorba komplexního zákona se mi jeví na tuto nepočetnou skupinu jako trochu velké sousto a při vší úctě ji nevidím ani jako dostatečně kompetentní.
Na půdě NRZP ČR se mluví o „lidech s duševním onemocněním“. Nejde tu ale spíše o lidi s diagnózami psychózy? U té nejvážnější, schizofrenie, může léčba skončit právě tak s nulovým výsledkem jako plnou úzdravou části (správně) léčených a rehabilitovaných pacientů.I když smutné statistiky dokazují, že v průměru se pacienti se schizofrenií dožívají 37 let. “Lehčí“ diagnóza bipolární poruchy a deprese může vést právě tak k dokonané sebevraždě jako k úspěšné ambulantní léčbě při celoživotním plném výkonu zaměstnání bez vzniku invalidity. Ani nejlepší zákon zaručující optimální léčbu ovšem nepřinese těmto nemocným právo na vyléčení. Nemoc se řídí svými vlastními zákony.
Vrátíme -li se k příběhu pacienta z čísla 4, chybí v něm oproti zprávě z červencové tiskové konference jedna „maličkost“.Tento nemocný byl opakovaně nedobrovolně hospitalizován, protože odmítal užívat léky. Poskytnout „ochranu“ takovému pacientovi znamená jej navždy umístit na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny a zároveň jej navždy zbavit práva na rozhodování o sobě samém.
Nemoc a zdravotní postižení
V jednom ohledu se psychózy zcela liší jak od (konstantních) tělesných a smyslových postižení, tak od nevyléčitelných progresivních somatických nemocí, které může medicína pouze zpomalit a souběžně je nutná sociální pomoc odpovídající aktuálnímu stavu pacienta. U duševních nemocí nelze stanovit obecnou a jednoznačnou prognózu ani určit, jestli se nemoc stane zdravotním postižením.V dnešní době je snad nejblíže srovnatelným oborem onkologie.Buď – anebo…
Duševně nemocné se zdravotním postižením najdeme mezi invalidními důchodci, kteří žijí v přirozeném prostředí a často vyhledávají pomoc sociálních služeb, mezi pacienty „chronických“ pavilonů v léčebnách, obyvateli domovů se zvláštním režimem a mezi duševně nemocnými ve skupině lidí bez domova (odhaduje se podíl 40 – 80 %).
Kdo jim pomůže a jak jim může pomoci zákon?
Na závěr
Tento text je již dostatečně rozsáhlý na to, abych jej pro dnešek uzavřela. Rozsáhlá je ovšem i problematika léčby a života duševně nemocných, takže mnoha relevantních souvislostí se nebylo možné ani dotknout. Můj příspěvek by se snad měl stát spíše prologem k dalším úvahám, diskusi a konkrétním postupům.
Především by (i na půdě NRZP ČR) měly být zkorigovány představy o duševně nemocných jako jednolité skupině doživotně uzavřené v psychiatrických léčebnách, stejně jako představy, že aktivisté uživatelských organizací mohou podávat výkon odpovídající činnosti fyzicky postižených funkcionářů.
To nejdůležitější právo lidí z této vyloučené skupiny charakterizovala zakladatelka mladoboleslavského pacientského klubu (prvního v tehdejším Československu), psycholožka Darja Kocábová. Považuje za ně možnost „zařadit se do společenství, učit se nést svůj úděl a naplňovat svůj život smyslem“.
Martina Přibylová
