Významné dny OZPVýznamné dny pro OZPt5Poradna NRZP ČRt5E-poradnaLegislativaLegislativat1Inkluzivní vzdělávání - příklady dobré praxeAktualityProti stigmatizaciČasopis MostyČasopis Mosty EuroklíčEuroklíčDiskriminaceInstitut rovných příležitostí, z.ú.Diskriminacekontopomoci.czlogo-ceske-drahyObjednávkový formulář ČD a.s.logo praceprozp
Zasílání novinek emailem...
Joomla : NRZP

Společné vzdělávání je přirozená věc: Kateřina Emer Venclová

pdp_venclova_katerina

Nadaní žáci potřebují v první řadě pochopení a přijetí

„Od dětství jsem řešila, co je se mnou špatně. Mám ruce, nohy, všech pět pohromadě, umím mluvit, číst i psát, ale stejně si nepřipadám vůbec normální. Ostatní děti se mi buď posmívaly, že jsem divná, nebo se mě bály. Aniž jsem jim kdy jakkoli ublížila. Prostě proto, že jsem jiná. Dodnes se setkávám s tím, že mi lidi nerozumí. A já zase jim. Nevědí, co si o mně myslet, a tak si raději drží odstup. Nemají mě rádi. Preventivně,“ říká Kateřina Emer Venclová, které již v raném dětství diagnostikovali v pedagogicko-psychologické poradně mimořádné nadání a ve čtrnácti letech jí v Mense naměřili IQ 168.

„Mým rodičům gratulovali a mně jen poradili, ať se tím nikde nechlubím. Jenže ono není čím se chlubit. Ano, je smutnou pravdou, že nervové procesy v mojí hlavě jedou rychleji. Víc věcí vnímám, rychleji zpracuji, víc si pamatuji. Jenže to není žádná velká výhoda. Ve společnosti tedy rozhodně ne. Když mi někdo něco vysvětluje, pochopím to příliš rychle a mám potřebu mu skákat do řeči. Neudržím ten správný rytmus hovoru. Spěchám, protože spěchá můj mozek. Často předbíhám sama sebe – myslím dopředu, mluvím překotně a dělám překlepy, protože můj mozek předbíhá zapisovací schopnosti mé ruky.  To, že je někdo příliš rychlý, bohužel neznamená, že nemá city. „Mimořádně nadanému“ produkuje nervová soustava nejen víc informací, ale i víc emocí. Co já vím, možná mám stejnou emoční inteligenci a sociální inteligenci jako kdokoli jiný, jen dostávám příliš velká emoční sousta a příliš mnoho sociálních klacků pod nohy – za svou odlišnost. Takže jsem přecitlivělá a společensky nepoužitelná,“ vysvětluje Kateřina Emer Venclová s jakými problémy se mimořádně nadaní často potýkají.

„Pokud člověku postiženému nadáním nemůžete dát prostor pro jeho odlišnost, budou mu všechny jeho dary jen pro zlost. Talent se bere jako něco, co se dá buď využít, nebo nechat být. Jenže nadání buď využijete, nebo zničí člověku život. Nadaní lidé nepotřebují obdiv. Potřebují péči. Velmi tolerantní a velmi laskavé prostředí. A společnost sobě podobných. Musejí dostávat spoustu prostoru, kde smějí beztrestně využít rychlost svých myšlenek, rozletět se! Když tohle dostanou – jen a pouze tehdy – mohou dokázat opravdu veliké věci. Pokud naše společnost potřebuje vynálezce, inovátory a objevitele, musí se umět postarat o své nadané,“ upřesňuje Kateřina Emer Venclová, co lidé s mimořádným nadáním potřebují a co jim může pomoci se rozvíjet, lépe začlenit a  v důsledku obohatit společnost.

V současné době se paní Kateřina Emer Venclová problematice zlepšení světa pro ostatní nadané věnuje i profesně. Jako manažerka na volné noze spolupracuje s Centrem podpory talentů Déčka Náchod, se Společností pro talent a nadání STaN-ECHA, s Národním institutem dalšího vzdělávání (NIDV) a s  Mensou ČR. Je také maminkou dvou dětí ve věku čtyři a šest let, které jsou dle jejích vlastních slov také „specificky své“.  Níže si můžete přečíst její úvahu k tématu společné vzdělávání.

Pedagogicky je jedním z nejnáročnějších úkolů společné vzdělávání dětí s velkými rozdíly v konektivitě (přenosové rychlosti) nervové soustavy. Z této fyziologicky dané rozmanitosti totiž druhotně plynou rozdíly v intelektu, paměti a pozornosti, tedy různorodý studijní potenciál žáků. Takzvané mimořádně nadané děti jsou a byly, na rozdíl od dětí z opačné strany intelektového spektra, tradičně inkludované ve spádových školách – povinně přinejmenším pět let na nižším stupni základních škol. Jejich potřeby a problémy byly často zanedbávané, neboť se většinou neprojevovaly špatnými známkami. Navíc tyto děti nemají kam „utéct“, takže jejich trápení není měřitelné ani počtem přechodů do zvláštních škol. Na rozdíl od dětí, které mají stejný stupeň problémů z důvodu velmi nízkých schopností, vysoce inteligentní děti nemohou rodiče jen tak přihlásit do státní speciální školy s malým kolektivem, která by mohla efektivně řešit jejich odlišnost. Nelze zastírat, že tyto děti na školách máme a že jejich potřeby a možnosti není snadné naplnit. Musíme problematiku tzv. mimořádného nadání intenzivně řešit a sdílet každý střípek dobré praxe, který by mohl pedagogům pomoci i s takto odlišnými dětmi harmonicky vyjít a podpořit je v jejich pozitivním sebeurčení.

Jako úhelný kámen v integraci takzvaně mimořádně nadaných se jeví informovanost učitele o celé škále přirozených projevů, které z této neuroatypie plynou. Často nelze z organizačních nebo finančních důvodů realizovat opatření nutná k plnému rozvoji potenciálu mimořádně nadaného, který by pro to mnohdy potřeboval individuální výuku, ne-li více učitelů sám pro sebe. V praxi však velmi pomáhá, má-li učitel alespoň dobrou představu o tom, v čem dotyčný strádá a může mu vycházet vstříc ve všedních drobnostech (tzv. „pedagogické podpoře“) a v pochopení pro jeho odlišné reakce a chování.

Nervová soustava nadaných má vyšší výkon nejen ve studijních aspektech, ale i ve všech ostatních funkcích. Žák se například často nedokáže soustředit kvůli rušivým vjemům, které ostatní vůbec nezachytí (např. tikot hodin, škrábání šatstva, nepohodlí v lavici). Podobně je pro něj nesnesitelné, pokud jej učitel povzbuzuje nebo jinak komentuje při samostatné práci. Z tohoto důvodu také často není možné zadat takovému dítěti samostatnou práci a v jejím průběhu hovořit ke zbytku třídy. Ve velkých rušných třídách se bohužel často stává, že mimořádně nadaný žák nedosahuje ani průměrných výsledků, protože nedostává možnost dosáhnout plného soustředění. K témuž dochází, je-li žák stresován nebo znervózňován učitelem. Jako dobrá praxe se zde jeví, najde-li škola způsob, jak umožnit žáku se samostatným úkolem samostatné tiché pracoviště (např. studovna pod dozorem školního asistenta).

Vzhledem k citlivosti nervové soustavy a adekvátně zesíleným emočním reakcím je bohužel velice snadné mimořádně nadaného žáka rozrušit. Může se pak zdát, že žák reaguje nepřiměřeně – dle svého temperamentu buď bouří a pobuřuje navenek, nebo vznikající tenzi obrací proti sobě. Ve škole může působit klidně až chladně, ale v soukromí se psychicky nebo fyzicky poškozuje. Extrémní projevy jsou však jen logickým důsledkem toho, že je jeho tělo výkonnější i v tvorbě emocí a stresu. V praxi dospělí často chybují v tom, že veřejně prohlašují neobvyklou aktivitu nadaného dítěte za důkaz chorobně nedostatečné emoční nebo sociální inteligence (označením např. za hysterku nebo sociopata). Pokud se žák chová divně a nekonformně, je rozlišovacím znakem mezi sociopatií a nadáním to, jestli se v klíčových záležitostech rozhoduje pro-sociálně. Například má péči o ostatní vyloučené spolužáky, v záležitostech, které považuje za skutečně důležité, obětuje své blaho pro dobro skupiny, a to i když mu o to nikdo nestojí.

Nadaní mají zpravidla silnou vnitřní motivaci k vlastnímu rozvoji se značnou měrou perfekcionismu, který může být tlakem okolí vystupňován až k patologickým projevům. Tato motivovanost se však týká výhradně zvnitřněných cílů. Od předškolního věku u nich sledujeme okamžiky naprostého zaujetí pro věc s geniálními výsledky, silně kontrastující s nepozorností nebo záchvatovitým odporem, jsou-li nuceni zabývat se něčím, co je nezajímá. (Pro tyto projevy bývá u dětí neuroatypie nadání často zaměňována s aspergerovým syndromem nebo ADHD, u dospělých pak může připomínat bipolární poruchu osobnosti.) Učitel se pro práci s nadanými musí učit předkládat studijní cíle tak, aby je nadaný žák přijal za vlastní. Vzpírá-li se nadaný svým studijním povinnostem, je dobré jednoznačně stanovit minimální standard, a velmi rozumně zdůvodnit, proč je důležité jej dosahovat.

Zde bych připomněla, že nadaní nedbají na okamžitý prospěch plynoucí z konformity. Takže „udělej to, abys neměl problémy“ nebo „kvůli přijímacím zkouškám“ pro ně není dostatečný důvod k činnosti. Nejlépe je najít skutečné jádro problému: „tento výpočet využiješ ve fyzice“ nebo alespoň volit pro-sociální formulaci: „když budeš umět terminologii, budeš to umět ostatním lépe vysvětlit“.

Zejména u starších nadaných žáků je efektivní nabídnout jim za splnění minimálního standardu neoblíbených povinností určitou volnost. Dobrou praxí je nabídka průřezového přezkoušení z neoblíbeného předmětu kdykoli, kdy se žák cítí připraven. Dle tradice školy může žák na začátku nebo na konci pololetí prokázat, že látku daného pololetí v minimální potřebné míře ovládl a dotyčný předmět „vypustit“, tedy především se jím přestat stresovat, i když do třídy docházet musí.

Je třeba mít na stále paměti, že jakýkoli vnější tlak na výkon může nadanému snadno uškodit. Předkládáme-li nadanému cíl, musí být spolehlivě reálný a s jasně normovaným momentem dosažení cíle. Ve snaze dosáhnout svého cíle mobilizuje nadaný všechny své síly – v případě nereálného nebo neohraničeného cíle až k sebedestrukci (nejí, nespí, na nic jiného nemyslí, za dílčí neúspěchy se trestá). Vzdát se zvnitřněného cíle je pro nadané dítě nereálné, pro nadaného dospělého extrémně náročné (až fyzicky bolestné).

Na středních školách jsou nadaní většinou nuceni vyvíjet zvýšenou aktivitu ve všech předmětech, pro které mají nadstandardní předpoklady – někdy i úplně ve všech – a dlouhodobé přetížení má pak negativní vliv na jejich fyzické i psychické zdraví. Je proto nutné koordinovat učitele za pomoci individuálního vzdělávacího plánu, aby žák při zvýšeném zatížení v profilových předmětech dostával přiměřené úlevy v ostatních součástech studia. Nelze přitom spoléhat na to, že se prostě zaměří na své a v ostatních předmětech se spokojí s horšími známkami. Je třeba skutečně snížit zátěž nutnou k dosažení hodnocení, které bylo v žákovi vtištěno jako cíl. Značná část nadaných je totiž chycena v „pasti jedničkáře“ a nic jiného nepřipouští.

Velkým smutným příkladem nepochopení neuroatypie nadaných v našem školském systému je snaha o kompetitivní motivaci talentovaných žáků. Soutěže a olympiády sice mají moc mobilizovat nadstandardní schopnosti velkého množství dětí, ale produkují vždy jen jednoho vítěze a velké množství negativních sebeurčení nadaných-perfekcionistů, kteří se obviňují, že nedokázali dosáhnout cíle, který jim byl vytyčen - tedy vítězství. Druhému místu v krajském kole říkají moji svěřenci „první z poražených“. Soutěživost lze proto zdravě využít jen v takových herních systémech, kde může být neomezený počet vítězů, a všichni splnivší tento nadstandard dosáhnou zvláštního vyznamenání, ale nejsou dále srovnáváni.

Octnete-li se někdy v situaci, kdy nebudete moci dát mimořádně nadaným ve společném vzdělávání vše dle jejich možností a potřeb, dejte jim v první řadě pochopení a přijetí. Respektujte je takové, jací jsou, a pomáhejte jim, aby si to všechno zvládli zdravě prožít a alespoň trochu užít.

 
GIVT_banner_full

 Děkujeme:













Asekol Nakladatelství ÚMUN

VVZPO logo_PTAS Metropolitní univerzita Praha logo_opel