Významné dny OZPVýznamné dny pro OZPt5Poradna NRZP ČRt5E-poradnaLegislativaLegislativat1Inkluzivní vzdělávání - příklady dobré praxeAktualityProti stigmatizaciČasopis MostyČasopis Mosty EuroklíčEuroklíčDiskriminaceInstitut rovných příležitostí, z.ú.Diskriminacekontopomoci.czlogo-ceske-drahyObjednávkový formulář ČD a.s.logo praceprozp
Zasílání novinek emailem...
Joomla : NRZP

Od všech dětí se stále učím - P. DOČKALOVÁ

pdp_dockalova_petra

S dětmi trávím většinu času, dnes a denně se od nich opravdu učím. Vnímám, jak se každé dítě jinak učí, jak každé potřebuje něco jiného, stejně jako i my, dospělí. Konkrétně se učím dávat hranice, plánovat, pracovat s cíli, být kongruentní, spontánní, respektovat je a obdivovat jejich jedinečnost, nadšení, spontánnost a fantazii,“ říká Petra Dočkalová, učitelka na základní škole v Náchodě a lektorka metod Instrumentálního obohacení a Zprostředkovaného učení Reuvena Feuersteina.

Moc dětem fandím, přeji jim, aby se v dospělosti uměly více respektovat a spolupracovat a méně se hodnotily, porovnávaly a odsuzovaly, třeba jen za jiný názor. Až budou dospělí, aby společné vzdělávání vnímali naprosto přirozeně, samozřejmě a promyšleně. Aby byli sami se sebou spokojení a šťastní, jen tak mohou být spokojení a šťastní s ostatními. Aby byli vnímaví, lidští a udrželi si svou jedinečnost. Neohodnotili a neodsuzovali druhé jen na základě vzhledu, nebo povolání,“ vysvětluje Petra Dočkalová, co by nejen dětem, které vzdělává, přála do života.

„Společnému vzdělávání se věnuji celou svou praxi. Pokud mám skupinu, je vždy otevřená a každý, kdo má zájem a chce, je vítán. Všechny děti, se kterými jsem se setkala a se kterými jsem pracovala, mne obohatily. Pracovala jsem s dětmi s diagnózou autismus, Aspergerův syndrom, Downův syndrom, kombinované postižení – autismus a zrakové postižení, ADHD, specifické poruchy učení (SPU), dyslexie, dysortografie, dysgrafie, dyspraxie, mutismus, dysfázie, mikrocefalie, hydrocefalie, epilepsie, cukrovka, i s dětmi s problémovým chováním či vadami řeči.  A také samozřejmě s dětmi s nadáním,“ vypráví takto zkušená pedagožka s bohatou praxí nejen v běžném, ale i speciálním školství.

Na jakých školách jste doposud učila?

Pracuji ve vzdělávání asi 16 let. Začínala jsem tehdy ve zvláštní škole, s dětmi, které byly segregovány mimo běžnou populaci. Vzpomínám na paní učitelky, kterým dodnes vděčím za to, co mi předaly. Vzpomínám, že právě ony přijímaly děti takové, jaké jsou. Měly je také velmi rády a snažily se jim vytvořit takové prostředí, kde se děti cítily dobře, kde se jim líbilo. Byly skvěle připravené, promýšlely výuku tak, aby bylo každému dáno to, co potřebuje k osobnostnímu rozvoji. Neškatulkovaly děti na chytré, méně chytré, šikulky a nadané, každý den se společně učili, jak nejlépe to šlo.

Poté jsem učila ve škole, kde byly zase spíše děti, které neměly žádné zkušenosti s lidmi s handicapem, proto, pokud jsme společně šli navštívit děti z té minulé školy, bylo to pro ně velmi náročné. Děti jsou ale úžasné v tom, že si k sobě najdou cestu spontánně, pokud do toho nešetrně nevstoupí dospělí.

V současné době pracuji se skupinou, kde je opět každý jedinečný, každý má silnou a slabou stránku, jako my všichni. Vedu žáky k tomu, aby vše, co dělají, dělali tak, jak nejlépe to jde v danou chvíli, aby se uměli nadchnout pro vzdělávání, vyhledávali informace, vnímali okolí a přemýšleli. Pracovali promyšleně, důsledně a kontrolovali svou práci, a aby měli pod kontrolou i své chování.

Jaký je Váš názor na společné vzdělávání?

Zastávám názor, že ve vzdělávání neexistuje pouze jedna jediná a správná cesta. Jelikož každému vyhovuje něco jiného, tak ani společné vzdělávání rozhodně není pro všechny. A myslím tím pro všechny aktéry, kteří se na vzdělávání spolupodílí. Pokud člověk, který vede skupinu v rámci společného vzdělávání, nevěří v tyto principy, je to spíše kontraproduktivní.

Z mého úhlu pohledu má společné vzdělávání smysl tehdy, když všichni aktéři a zúčastnění ve společné vzdělávání věří. Důležité je také, aby učitel, průvodce, který takovou skupinu vzdělává, byl opravdu odborníkem, a to především z hlediska diagnóz. Je nutné, aby věřil v jedinečnost a vývoj každého jedince, kterého ve vzdělávání vede. Další, neoddělitelnou součástí je promyšlenost práce s individuálními cíli. Zcela nezbytné je také promýšlení vzdělávání, a sice v souladu s novými a měnícími se výzkumy z oblasti psychologie, pedagogiky, neurovědy.  Dalším klíčovým faktorem ovlivňujícím celé vzdělávání je nadšení a chuť – pokud my sami nejsme připraveni se učit a s nadšením na sobě pracovat, pak těžko můžeme nadchnout naše žáky.  Pokud je toto vše dáno, pak společné vzdělávání má smysl a obohatí všechny. Jak v oblasti vzdělávání, tak v oblasti sociální a výchovné. Osobně to nazývám – LIDSKOST a VNÍMAVOST.

Svou pedagogickou praxi jsem nikdy nenazývala a nenazývám společným vzděláváním. Zaměřuji se na to, jak se děti učí, jaký mají přístup, jak dodržují pravidla, jak mají nastavené hranice. Věřím v potenciál každého z nás, věřím v možnosti rozvoje každého, pokud chce a je vhodně veden. Při širším úhlu pohledu tedy říkám, že moje první setkání se společným vzděláváním přišlo v prvním roce, kdy jsem začala učit, tedy v roce 2000.

Jak se ke společnému vzdělávání staví děti? Jak spolužáci přijímají žáka se znevýhodněním?

Žáci přijímají každého nového žáka velmi často tak, jak ho přijímá učitel, nebo průvodce, prostě ten, kdo se skupinou pracuje. Pokud takového žáka odmítá učitel, a v horším případě to i slovně komentuje „zase Ty..., Tobě to nejde..., Ty jsi nešikovný“ a podobně, pak to od něj přebírají i jeho žáci. Pokud učitel naopak podporuje dobré vztahy a nahlas popisuje, co se daří, co vidí, slyší, ať už pozitivně nebo negativně, žáci poté opět i tento postoj přejímají. Pokud tedy do naší skupiny přijde kdokoliv nový, tak bez ohledu na jeho zvýhodnění či znevýhodnění, promýšlím výuku a vše tak, abych podpořila dobré vztahy, spolupráci a respekt. Například zařazením her s cílem kooperace.

Děti jsou naprosto skvělé v tom, že si spontánně začnou povídat, hrát, nebo si prostě řeknou, co se jim nelíbí. Třeba se i pohádají, dají si hranice, ale to je přece velmi důležité pro život. A na nás dospělých je, abychom jim situace modelovali, zprostředkovávali nové zkušenosti, jednali s nimi s respektem, ukazovali jim cesty, jak s druhým vyjít a jak komunikovat, tak aby to nebolelo.

Jaký mají ke společnému vzdělávání přístup rodiče?

Přístupy rodičů se liší, každý má přece jinou zkušenost. Především se liší právě v tom, zda berou každého jedince jako jedinečného, nebo právě jiného, „divného." Je to opět na základě jejich zkušeností. Někteří jsou ochotni připustit, že se svět mění, vyvíjí, vnímají změny a přijímají je a jsou schopni na to vše reagovat. Další je přijmout nechtějí, vzpomínají, jak to bylo za nich a teď je vše špatně a děti jsou hrozné. Jsou to ale jejich postoje a je opět na nich, zda začnou přemýšlet jinak, vyvíjet se a v tom jim mohou pomoci právě i jejich děti. Stručně, je to na každém, jak to přijme, jak o tom všem uvažuje, jak to zpracuje a hlavně, jak na to reaguje.

Domníváte se, že je třeba dítě se znevýhodněním na společné vzdělávání nějak předem připravovat?

To je velmi individuální. Myslím, že je potřeba spíše vytvořit prostředí, kde bude příjemná atmosféra a spolupráce mezi učitelem, rodičem a žákem. Nějak speciálně bych ho nepřipravovala, ale toto je spíše na debatu s rodiči, ti jsou odborníky na své dítě. Učitel je pak odborníkem na specifika ve vzdělávání.

Podle mého názoru je potřeba znát specifika diagnózy, znevýhodnění, znát rizika, možnosti, promyslet si vše předem, hlavně v rámci vzdělávací skupiny. Samotné dítě je potřeba přijmout takové, jaké je, ale neomlouvat ho, a naopak ho vést k tomu, aby pochopilo, že vždy na sobě může pracovat, a to celý život.

V čem Vás osobně zkušenost se společným vzděláváním obohatila nebo naopak o co vás připravila?

Vše, co mne v životě potká, se snažím přijmout, jak nejlépe to jde a reagovat tak, abych byla sama se sebou v souladu. Ke svým žákům vždycky přistupuji s tím, že i já se od nich pokaždé něčemu naučím a každý z nich mne obohacuje.

Možná mne připravila o některé lidi, kteří mne nechápou. Ale nemám jim to za zlé, tak to prostě je. Mají jiné zkušenosti, vyrostli v jiných rodinách, mají jiné cesty než já. Co mne občas mrzí je to, že někteří ani nechtějí vidět a porozumět, chtějí spíše kritizovat. Naučila jsem se, nenechat se tímto rozptylovat a pokud chce někdo slyšet, vidět a povídat si o vzdělávání a možnostech, jsem ráda a jsem nastavena k diskuzi. Nikomu nechci vnucovat svůj názor a náhled na učení, pokud chce někdo slyšet a vidět, je vždy vítán. S těmi, co se spíše chtějí jen hádat a utvrzovat ve své pravdě, že jen oni mají a znají tu správnou, s těmi to neprobírám, je to pro mne zbytečně vydaná energie.

Chcete ještě něco dodat na závěr?

Napadá mne citát Alberta Einsteina, který mne mnohdy ujistí, že má cenu věřit v jedinečnost každého z nás. Upřímně, neumím si představit učit takového Einsteina, ten měl totiž naprosto jiné myšlení nežli většina lidí v jeho době.

"Každý je génius. Ale když budete posuzovat rybu podle toho, jestli se dokáže vyškrabat na strom, stráví celý život ve víře, že je neschopná." Albert Einstein

Považuji za důležité a možná i obohacující uvedení literatury, ze které vycházím, ve které studuji a kde hledám informace, možnosti i cesty, když si nejsem jista ve vzdělávání.

R.Feuerstein: Vytváření a zvyšování kognitivní modifikovatelnosti (přeložila Doc. PhDr. Věra Pokorná), Karolinum 2014

L.S. Vygotskij: Myšlení a řeč, Portál 2004

J. Holt: Proč děti neprospívají, Jak se děti učí, Stehlík 2003

J. Medina: Pravidla mozku, BizBooks 2008

F. Vester: Myslet, učit se.... a zapomínat?, Fraus 1997
 
GIVT_banner_full

 Děkujeme:













Asekol Nakladatelství ÚMUN

VVZPO logo_PTAS Metropolitní univerzita Praha logo_opel