Postižený člověk není méněcenný - Martin Müller

pdp_muller_martin

Postižený člověk není méněcenný

„Moje životní krédo vychází z předpokladu, že postižený člověk není méněcenný,“ říká Martin Müller, který ve svých dvou letech proděl pneumokokovu meningitidu, v jejímž důsledku ztratil sluch a dočasně ochrnul. „Postižený člověk se především nesmí bát a stranit se ostatních. Nesmí se smířit se svým osudem. Naopak si musí stanovit cíle a snažit se jich dosáhnout,“ dodává tento aktivní mladý muž, který vedle svého zaměstnání administrativního pracovníka také pravidelně přednáší o nebezpečí pneumokokových nákaz nejen rodičům dětí s obdobnou zkušeností, ale například také ve věznicích. „Jak překonat obávané a občas i smrtelné onemocnění, které může mít trvalé následky? Jak vypadá běžný život neslyšícího a jak se žije s tímto hendikepem? Jaké to je, když hluchý člověk díky operaci vystoupí z naprostého ticha a znovu se seznamuje se zvuky života?“ Na to a na řadu dalších otázek Martin Müller na svých přednáškách svým posluchačům pravidelně odpovídá.

„Je tedy pravda, že i život s kochleárním implantátem, který považuji za technický zázrak, má své zvláštnosti,“ vysvětluje Martin Müller, proč k dokonalému porozumění při rozhovoru potřebuje klidné prostředí a správnou artikulaci partnera, se kterým hovoří. Stejně tak jsou Martinovi nepříjemné vysoké zvuky, které vydává například vrtačka či vysavač. Po operaci jsem vnitřně cítil, že se můj život mění k lepšímu. Slyšící člověk si nedokáže představit, jak náročné to je, seznámit se se všemi zvuky a přiradit je k určitým věcem,“ vzpomíná Martin na dobu krátce po operaci kochleárního implantátu. „Dalším mým úkolem bylo naučit se mluvit. Hodně mi pomohli na logopedii a velký vliv na můj rozvoj měla samozřejmě škola. Nejdříve jsem nastoupil na základní školu pro sluchově postižené v Praze, kde jsem musel bydlet na internátu. Tam se mi ale vůbec nelíbilo a strašně moc se mi stýskalo po rodičích,“ vypráví Martin. „Moji rodiče tedy rozhodli, že zkusím běžnou základní školu u nás doma v Chebu. Tu jsem pak navštěvoval od druhé do deváté třídy, a úplně bez problémů,“ vzpomíná Martin na období své povinné školní docházky. „Poté jsem vystudoval střední ekonomickou školu, obor Veřejnosprávní činnost a v současné době studuji dálkově obor Cestovní ruch na soukromé vysoké škole v Praze,“ vysvětluje aktivní mladík Martin, který se i při své práci a přednáškové činnosti stále vzdělává.

 

„Přestože mne nemoc připravila o sluch, díky implantátu mi nedělá problém telefonovat, naučil jsem se anglicky a v pohodě řídím i auto. A mým největším koníčkem je cestování,“ dosvědčuje Martin, že prostě vede úplně normální život. Na svá školní léta v běžných školách vzpomíná rád. „Získal jsem řadu znalostí, přínosná byla spolupráce s učiteli a spolužáky v přátelském kolektivu. Jsem šťastný, že jsme si rozuměli. Brali mě jako schopného a dobrého kamaráda. Vše, čeho jsem chtěl v životě dosáhnout, se mi splnilo. Za veliký úspěch považuji, že jsem úspěšně složil maturitní zkoušku!“ říká Martin s hrdostí v hlase.

 

Přestože sám prošel běžnými školami bez problémů, uvědomuje si, že společné vzdělávání je náročné pro všechny zúčastněné a zejména velké třídní kolektivy považuje pro vzdělávání dětí se zdravotním postižením za nevhodné. „Děkuji všem svým pedagogům, že byli hodní, vstřícní, milí a sympatičtí a vše díky nim probíhalo hladce,“ uzavírá Martin Müller.

 

 
GIVT_banner_full

 Děkujeme:













Asekol Nakladatelství ÚMUN

VVZPO logo_PTAS Metropolitní univerzita Praha logo_opel